2023 Autor: Katelyn Chandter | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-05-21 13:09
Krása je to, co vidím, pokud jsem správně zvolil assamblage point - ty nyní neviditelné body, které zázračně promění dívku v anděla.
Když jsem byl v první třídě, o přestávce si ke mně kamarádka přisedla a řekla: „Chceš vidět?“. A podal mi fotografii, jednu z těch, které, jak jsem později zjistil, kdysi vozili cikáni ve vlacích a dělali si svůj drobný kšeft pomocí odpudivých pohlednic se psy, dámami a pohledy na letoviska.
Zíral jsem na fotku. Znázorňovalo to tehdy ženu pro mě neurčitého věku, nejsem si však jistý, že bych ho definoval dnes. Takže to byla žena s vysokým účesem, těžkou a nepříliš laskavou, jak se mi zdálo, tváří.
Snažil jsem se najít tajemství, kvůli kterému mi byla tato pohlednice ukázána, dalo by se říci, zpod podlahy, ale nic jsem neviděl. Obyčejná, nepříliš hodná a úplně ošklivá paní se ani nedívala na mě, ale kamsi do strany. Ženskou krásu jsem začal chápat poměrně brzy - každopádně to říkali matčini mladí přátelé a při pohledu na snímek jsem mohl s jistotou říci, že na něm není nic zvlášť výrazného.
Podíval jsem se tázavě na přítele. Spiklenecky se ke mně naklonil a vrazil zpocený prst do tváře té krásné dámy. "Podívej, podívej se sem!" zašeptal, aniž by se na mě podíval. A pak jsem si všiml. Na tváři nevlídného cizince, blíže k nosu, byly patrné tři odlišné body tvořící malý trojúhelník.
"Podívej se sem!" opakoval můj přítel a já zíral na tři tečky. "Nemrkej," nařídil mi. A přestal jsem mrkat. Tak jsem se asi pět minut díval na kartu a snažil se nemrkat a nenechat se rozptylovat. S největší pravděpodobností bylo po vyučování, protože nás ze třídy nikdo nevyhodil, do okna svítilo sluníčko a osvětlovalo vybílené stěny a obraz v ruce, ze kterého jsem nespustil oči.
Postupně se nepříjemné rysy mé paní začaly rozmazávat a stávat se nedůležitými, rozmazanými, stínovanými. Tři tečky byly čím dál zřetelnější a obrazová pole ponechaná perifernímu vidění se stále více rozmazávala a bledla. Postupně se vše proměnilo v jakousi světlou, obláčkovou skvrnu a na povrchu se objevily a zmizely i tři tečky.
"Teď rychle!" - přikázal příteli. "Rychle se podívej na bílou zeď!" A podíval jsem se. Spěšně jsem odvrátil pohled z rozmazané pohlednice na obílenou školní stěnu, osvětlenou jižním sluncem a, jak si vzpomínám, umístěnou napravo od černé lavice s křídovými klikyháky od Sashy Losers.
A pak jsem viděl. Třpytilo se zlaté světlo, lehce pulzovalo vzduchem a přímo přede mnou zářilo stvoření nadpozemské krásy. Když jsem ztratil hustotu a jednoznačnost všech hmotných linií, zavolal mýma unavenýma očima přímo k mému srdci, toužil přesně po tom stvoření a nakonec ho našel.
Techniku této záležitosti stále neznám. Nechápal jsem podstatu mechanismu, který proměnil strašidýlka ve vzdušného anděla, a nevím a nechci vědět, jak to funguje. Někteří z mých přátel, kteří jsou v těchto věcech důmyslnější, se mi pomocí tří bodů na tváři snažili říct, co přesně se děje, ale nechtěl jsem to poslouchat. A právem. Není třeba ničit zázrak tím, že jej doprovázíme vysvětlivkami těžkými jako olověná trubka. Byl to zázrak – nepleťte se do toho, nechte mě zůstat s ním.
Všechny mé další školní a univerzitní vyvolené tak či onak korelovaly s onou magickou vizí, která se mi zjevila v první třídě. Nejblíže k ideálu se mi zdála jedna francouzská herečka, jejíž fotografie vystřižená z časopisu mi v období od páté do šesté třídy visela nad postelí.
Na tuto událost lze nahlížet různými způsoby. Nejspíš to lze vnímat jako banální příběh romanticky smýšlejícího ruského chlapce, kterému se stýskalo po věčně nepřítomné matce.
Ale stejně. Tehdy jsem neznal tato slova, později přečtená z Castanedy – „bod shromáždění“. A to jsem ještě nevěděl, že Puškin odděluje krásu od jejího nositele, že jeho krása je nezávislou esencí, kterou nikdo nevlastní, ale někteří měli to štěstí, že se do ní „zabalili“a krása je neodmítla. Že si může všimnout krásné dámy, nebo třeba projít kolem. A pokud zastíní, pak dáma „stydlivě odpočívá ve své vážné kráse“.
A to jsem nevěděl, že později najdu v tomtéž Puškinovi asimilaci krásy svatyni. A svatyně je něco, co pochází z jiných dimenzí a prostorů a nežije v každodenním životě. Například svatyně v kostele se nazývá zázrakem viditelné přítomnosti Boha mezi námi. „Zbožně uctívající svatyni krásy,“stál kdysi básník před svou paní, když mu to bylo zjeveno.
A dnes jsem si jist, že pravou andělskou krásu lze objevit, vidět a obdivovat ve tváři každé ženy. A to se děje nejen s pomocí make-upu, pokročilé kosmetiky a módního maskéra. Krása je to, co vidím, pokud jsem správně zvolil asamblážový bod - ty nyní neviditelné body, které zázračně promění ošklivou ženu v anděla a krásná tvář je zarámována do vzdušného osvětlení, ve kterém stydlivě spočívá.
Nesměle – to znamená uvědomit si, že krása je od Boha, a ne ze struktury lebky, a že ona, krása, nezměrně přesahuje všechny naše možnosti, protože je posvátným předmětem.
Tyto tři body spojení má ten, kdo má čistý, cudný a láskyplný pohled. Jako básník, který napsal:
A pokud ano, co je krása?
A proč ji lidé zbožňují?
Ona je nádoba, ve které je prázdnota, nebo oheň plápolající v nádobě?
Neboť krása je stvořena s vaší účastí. Bez něj je obal, připravený k jídlu a mrtvý.