2023 Autor: Katelyn Chandter | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-05-21 13:09
Ve škole, na univerzitě a na dalších místech nás učí nebýt černou ovcí. Pokud nejste „jako všichni ostatní“, můžete si být jisti, že vás všeobecné odsuzování a cenzura jistě přepadne.
Lidé tráví celý život obklopeni různými mýtickými stvořeními a ani si to neuvědomují. Probudí se, jdou do kanceláře, nějak pracují, probírají drby s kolegy, večeří s rodinou, ukládají děti do postele, jdou spát sami a každý okamžik jejich života je zaznamenáván tichými, neviditelnými pozorovateli. Trojice „většina“, „normální lidé“a „jako všichni ostatní“.
Mnozí jsou snadno schopni prožít celý svůj život, aniž by si plně uvědomovali, že jakékoli jejich jednání, téměř každé slovo bylo diktováno těmito fiktivními postavami z pohádek pro dospělé. „Většina“je konzultována, vzývají ji a apelují na ni, když si nejsou něčím jisti, když je důležité dokázat příbuzným, sousedům a přátelům, že rozhodnutí bylo učiněno správně. A většina to buď schválí, nebo ne, ale nemůže zůstat lhostejná. „Normální lidé“jsou také vždy někde poblíž, mezi řádky, v zákulisí a na svém příkladu demonstrují, jak by to mělo být. A pokud nejste „jako všichni ostatní“, můžete si být jisti, že vás všeobecné odsuzování a cenzura jistě přepadne.
Mlčící většina se děsí zbytečných slov. Krásné fráze a vyznání jim připadají jako něco umělého, cizího. Většině jsou slova nepříjemná, jsou pro ně jako drobky v posteli, kamínky v botě. Normální lidé nemluví frázemi z filmů, říká nám většina. Všechno to jsou klišé a klišé, nic víc. A nevědí, že těmto slovům lze upřímně věřit, že krásná klišé kdysi poprvé řekli lidé, kteří byli zavaleni city a emocemi, že klišé je jen klišé, když strach a vnucený cynismus nahradí vše ostatní. Věřící většině si lidé přestávají říkat něco důležitého. Dívají se na sebe a mlčí, protože každý se bojí vypadat směšně, bojí se odsouzení. Chce to odvahu mluvit, když vás každou minutu hodnotí tisíce neviditelných očí.
Ale k čertu s nimi, se slovy. Nejsou pro každého. Vždy jsem jim věnoval přílišnou pozornost, kladl na ně nepřiměřeně velkou zodpovědnost. Ano, stále věřím v sílu správných slov. Ale to jsem já. Jiní řeknou, že na slovech nezáleží, a budou mít pravdu.
Ale co je ještě hroznější, většina nemá ráda činy, činy stejně. Jakákoli akce je zbytečná úzkost, podráždění. Většina z nich učí příkladem sedět a čekat, nedělat nic, co by se vymykalo běžnému rytmu života normálních lidí. Výsledkem je, že lidé, paralyzovaní strachem z toho, že nebudou jako všichni ostatní, volí nečinnost. Pasivním pohledem na realitu kolem sebe se lidé smiřují s okolnostmi, zcela upřímně věří, že se nedá nic změnit, nic dělat. Jako každý.
Většina vám jistě dokáže, že pro obrázkovou romantiku není v životě místo, že normální lidé nenatírají ploty, netancují bez hudby (a ani s hudbou netančí) a bezdůvodně nepořádají překvapení. Že svíčky jsou klišé, že nečekané květiny jsou klišé, že hudba není nic jiného než pozadí, že překvapení a potěšení je úděl nafoukaných bláznů, že první polibek nic neznamená, že nikdo a nic za to nestojí úsilí.
A tahle zatracená většina, ať se snažíš sebevíc, ať to v sobě dusíš, děvko, pořád to do tebe prosakuje, zapouští kořeny, každou situaci otráví pochybnostmi. A zapálením svíček začnete se sebou nějakou směšnou hádku, jako byste se najednou rozdělili na dva lidi. Začnete si říkat, že je to takhle bezdůvodně hloupé, že je čtvrtek a teprve večer, že ten čin zůstane nepochopitelný, že se zapíšete do komunity podivínů a bláznů, že normální člověk nemůže berte to vážně. Zhruba řečeno, z nějakého důvodu se snažíte přesvědčit sami sebe, že viset je lepší než stát.
V životě jsem se vždy držel, byť otřepaného, ale velmi důležitého pravidla: je lepší udělat a litovat, než litovat, že jsem to neudělal. Nakonec nás mrzí jen ty šance, které jsme nevyužili. A ano, sakra, lituji mnoha hloupostí, které jsem udělal pod vlivem drogového opojení emocemi, ale bojím se představit si, jak bych teď byl sežrán zevnitř, kdybych všechny ty hlouposti neudělal, kdybych si teď nebyl jistý, že v každé konkrétní situaci udělal vše, co mohl. Nečinnost a pasivita jsou podobné zkázy a já ani nevím, co může být horšího než zkáza.
Proto jsem tuto „většinu“v sobě neustále dusila. Jeho názor mě nezajímal. Normální lidé pro mě vždycky zůstávali nejhorším příkladem, bála jsem se být jako ostatní. A pokaždé, když jsem se odhodlal, zapálil jsem konvenční svíčky a dělal mnoho dalších věcí, možná v rozporu se zdravým rozumem, prostě proto, že jsem si nemohl pomoci. Opakoval jsem si jako zaklínadlo, že pokud ten, pro kterého se to všechno dělá, neocení, ušklíbne se nebo odfrkne v odpověď, pak bude *** s ní. A byli i tací, kteří frčeli, právě ti vychovaní většinou. A byl jsem zklamaný, ale nepřestával jsem věřit.
Magie nevzniká sama od sebe. Pokud sledujete krásné filmy plné akcí, rozhodných kroků, úžasných proměn, nových začátků a nevěříte hrdinům, nevěřte, že se to děje, pak jen proto, že se sami rozhodnete mlčky sedět na zadku. Můžete žít, ale můžete žít. Život je to, co se děje kolem vás, zatímco čekáte na to, co vám vaši mýtičtí přátelé našeptají. Ano, není snadné být šťastný, důležité je naučit se vidět příležitosti kolem sebe. Ale zároveň je absolutně nemožné stát se šťastným jen tak, na něco čekat. Musíte udělat alespoň krok vpřed. Osud je to, co lidé dělají pro sebe. Netrvá to moc, někdy jen malý krůček.
